5.kapitola: Spolupráce 2/2

7. května 2011 v 13:02 | Hermiona-Nikola | Vzpomínky na Budoucnost

Druhá část 5. kapitoly k VNB je tady! :) Budu chtít od vás 20 komentářů! Tak mě za to nezabijte :D Doufám, že se vám to bude líbit :)

Sesunula se k zemi. Nedostávala najíst a práce bylo naopak stále víc a víc. Draca od ní drželi co nejdále, tušila, že si Dáreios promluvil s rodiči a přesvědčil je, že ona patří jen jemu.

"Takhle pracuješ?" ozval se za ní povrchní hlas. Pokusila se postavit, ale nohy jí opět neunesly. Tak se jen otočila, aby viděla svému pánovi do očí. Zvedla hlavu, sebrala veškerou svou odvahu a podívala se mu do očí.

"Na něco jsem se tě ptal!" přiskočil k ní a vrazil jí facku. Do očí se jí nahrnuly slzy z přívalu bolesti.

"Vzdávám se…" hlesla tiše, hlas se jí při tom zlomil. Ale věděla, že by dlouho nepřežila, kdyby měla takto pokračovat.

"Vzdáváš se? Na to je ale už pozdě. Měla jsi mě nechat dělat si s tebou, co chci. Dokud mě neopustí vztek, budeš sloužit dál. Jsi jen obyčejná OTROKYNĚ!" se smíchem odešel. Zůstala sedět na zemi, přitáhla si kolena k tělu, objala je pažemi a zhluboka oddychovala ve snaze se uklidnit. Když za sebou uslyšela opět kroky, polekaně sebou cukla, ale neotočila se. Ucítila chladné ruce na svém těle a uklidňující hlas. Nevěděla ale co říká, už nic neslyšela.

Když viděl, že ho nevnímá, vzal jí do náruče a odnesl jí do jeho postele. Nevěděl, kde se v něm vzalo tolik lásky, ale ONA byla tak zranitelná a cítil se za ni zodpovědný. Položil ji na břicho a jemně jí stáhl tuniku ze zad. Koukl se na rány od bičování, byly stále hluboké a bez ošetření by se jí do nich dostala infekce. Odešel si pro vodu a hadr.

Viděl ho odcházet z jejich pokoje. Věděl, že tam bude. Ten blonďatý pitomec je jí tak zaujat, že by jí nenechal na chodbě. Vklouzl do pokoje a podíval se na ni, jak leží na posteli a není schopná nic vnímat. Vytáhl nožík, který nosil u sebe a přistoupil k ní blíž. Zaryl se do její hebké kůže, těsně nad pánví a vyryl do ní vzkaz.

Vrátil se do pokoje s miskou plnou vody a čistým hadrem. Z dálky si všiml, že opět krvácí a když přistoupil blíž uviděl "vzkaz". Nechápal, jak to mohl stihnout, byl pryč jen chvíli. Přesto byl vzkaz čitelný i přes vytékající krev. "Ona je má!" bylo vyryto do její uzdravující se kůže. Pochopil, že Dáreios je maniak a On už nemůže nechat Hermionu ani na chvíli o samotě. Namočil hadr do studené vody a utřel krev z jejího těla. "Už abychom byli zpátky v Bradavicích. Nebo aby už Dáreiose odvolali do bitvy." Krev stále vytékala a on netušil jak ji zastavit. Nemohl kouzlit v rodině Mudlů. Teď konečně chápal nesmyslnost rozdělování lidí, konkrétně kouzelníků v jejich době. Byl nesmysl myslet si, že kouzelníci z Mudlovských rodin jsou méněcenní než čistokrevní kouzelníci. Vše pochopil, když sledoval krvácející Hermionu. Nikdy jindy by si nevšiml jak je krásná, chytrá a co vše je schopná vydržet.

Cítila něco studeného a jemného na svých zádech, ale zároveň cítila štiplavou bolest na nových místech. S leknutím se otočila, aby se ujistila, že nad ní nestojí Dáreios. Uviděla ale šedé oči, které po tolika letech nebyly chladné, ale byl v nich nějaký cit.

"Draco?" zeptala se nejistě.

"Lež…….všechno bude v pořádku. Musíme to jen ošetřit." I když ho pohled na její krásnou pokožku, na které už navždy zůstanou jizvy tolik bolel, musel se o ni postarat.

"Já….vzdala jsem se." Zašeptala, i když nevěděla, proč to Dracovi vlastně říká. Jen měla pocit, že by to měl vědět." "Jak se vzdala?" proběhlo Dracovi hlavou. "Nemohla se nechat zlomit a nabídnout se mu." Odmítal tomu uvěřit. Když se na ni ale znovu podíval, pochopil co ji k tomu vedlo. Byla nesmírně pohublá, a vzhledem k tomu, kolik těžké práce musela vykonávat se nedivil. On sám by se vzdal mnohem dřív. Neměl tolik kuráže, aby vydržel tolik co Ona. Byla opravdu silná. "Slavná Nebelvírská statečnost"

"Nemůžeš. Nemůžeš se vzdát, jsi silná a já….jsem tu pro tebe."

"Draco" když vyslovila jeho jméno, pocítil záblesk lásky.Skutečné lásky, kterou jako Malfoy neměl nikdy zažít.

"On mě odmítl…..mám jen čekat, až ho přejde vztek. Koneckonců jsem jen Otrokyně." Skoro až hystericky se zasmála. Byla vyčerpaná, špinavá a plná šrámů od ran biče. Už nemohla dál.

"Je to celkem ironické, že?" Začal se o ni bát ještě více. Ten smích nebyl v pořádku, měl strach, že by si mohla chtít ublížit.

"Co je ironické?" pokusil se ji povzbudit úsměvem a klekl si, aby měli hlavy u sebe. Zadíval se jí do oříškových očí a čekal ne její odpověď.

"V našem světě, jsem jen Mudlovská šmejdka, v tomhle světě na tom jsem ještě hůř." Oplatila mu úsměv, ale oči se jí začaly zalívat slzami.

"Ty nejsi mudlovská šmejdka! Jsi mnohem víc!" Přiblížil své rty na její. Tak dlouho po tom toužil. Od doby co měl ten sen, toužil zjistit, jestli jsou její rty opravdu tak skvělé.

Byly ještě lepší než v jeho snech. Byly jemné, sladké a i když byla Hermiona vyčerpaná líbila skvěle.

"Cos nepochopil na tom, že je moje!?" Bylo to skoro jako v tom snu. Ve dveřích stál Dáreios a rozeběhl se proti Dracovi.